Sociální pracovník

Milí čtenáři,

aktuální číslo nabízí několik textů, které společně vytvářejí ucelený pohled na současné výzvy sociální práce. Každý z nich se věnuje jiné rovině profese, ale dohromady ukazují, jak široké a vzájemně propojené je pole, ve kterém se pracovníci pohybují.

Článek „Jaké kompetence potřebují sociální pracovníci, aby mohli přispívat k prevenci duševního zdraví v sociální službě pro děti a dospívající a vytvořit safe space?“ se zaměřuje na kompetence pracovníků v oblasti prevence duševního zdraví v safe space. Materiál vzniklý z praxe několika desítek služeb jasně ukazuje, jaké dovednosti a podmínky jsou pro tuto práci nezbytné a kde se aktuálně nachází limity systémů i jednotlivých týmů. Podobně texty mohou být důležitým podkladem pro plánování rozvoje služeb i pro vzdělávání pracovníků.

V posledních letech je oblast prevence duševního zdraví dětí a mladistvých navíc vystavena mimořádnému tlaku. Počet mladých lidí se závažnými psychickými obtížemi stále roste a dostupná odborná péče zůstává kapacitně nedostatečná. Čekací doby na psychologickou či psychiatrickou pomoc se počítají na měsíce, někdy i roky, a mnohé rodiny zůstávají na situaci samy. Do popředí se dostávají služby, které jsou mladým lidem nejblíže nízkoprahová zařízení, terénní týmy, pracovníci v sociálních službách a volnočasové sféry, které s nimi tráví čas dlouhodobě a kontinuálně.

Právě na ně dnes dopadá řada obtíží, které by za ideálních podmínek řešili specialisté. Sociální pracovníci v NZDM nebo SAS stále častěji narážejí na úzkosti, sebepoškozování, suicidální projevy, nestabilní rodinné prostředí nebo kombinaci sociálních a psychických problémů, která se obtížně řeší bez širší mezioborové spolupráce. Do toho vstupují i limity jejich vlastní role nemohou a nesmí nahrazovat odborníky, ale zároveň nemohou některé věci nechat bez podpory.

S tím souvisí i systémové slabiny, které se dlouhodobě nedaří odstranit. Dostupnost dětských psychologů a psychiat­rů je v České republice nízká a obrovské regionální rozdíly komplikuje i nedostatek kapacit v pedagogicko-psychologických poradnách. Psychologické služby jsou často finančně nedostupné pro řadu rodin, které žijí v náročných podmínkách. Školské poradny i sociální služby zaznívají podobně: programy na podporu duševního zdraví a prevence na něm nejsou metodicky sjednocené. Vzniká tak prostředí, ve kterém se zodpovědnost za včasné zachycení potíží přelévá na kohokoliv, kdo je zrovna poblíž nejčastěji na sociální služby.

Tento přesun odpovědnosti s sebou nese riziko, že sociální pracovníci budou stavěni do rolí, které jim nepřísluší, nebo budou nuceni rozhodovat v situacích, kde chybí dostupná odborná návaznost. V praxi to může znamenat nepřiměřený tlak, hranice, které lze jen obtížně udržet, a někdy i obavy o bezpečí klienta, pro kterého není k dispozici adekvátní síť služeb. Zároveň dochází k tomu, že se očekávání od sociální práce postupně rozšiřují, aniž by byla zároveň posílena metodická, personální a finanční podpora.

V tomto kontextu je stále důležitější vést otevřenou odbornou debatu o tom, jak má být systém nastavený, aby sociální pracovníci nebyli poslední instancí tam, kde by měla být dostupná psychologická či psychiatrická péče. Texty v tomto čísle ukazují různé části téže mozaiky: potřebu jasně popsaných kompetencí, bezpečného ukotvení role, fungující spolupráce a prostoru pro sdílení zkušeností.

Pokud chceme, aby služby pracovaly kvalitně a udržitelně, je nutné, aby tato diskuse pokračovala a promítala se i do systémových změn. Děkuji za vaši práci a přeji vám kouzelné adventní období a úspěšný vstup do roku 2026.

Mgr. Veronika Nekvindová Hotová, šéfredaktorka

(editorial podzimního čísla časopisu Sociální pracovník)